Cesta k prvním zámkům a klíčům trvala dlouho. Mnohem déle než moment, kdy si naši předkové uvědomili, že konzumace masa u nich dosáhla stavu zvaného návyk. Cílený lov, ke kterému se později přidalo zemědělství, přinesly změnu životního stylu. Začala nová doba, kterou lze s nadhledem nazvat dobou zámkovou.
Balvan versus závora
Zpočátku to bylo jednoduché, vchod do jeskyně stačilo zatarasit mohutným balvanem. A když si pračlověk chtěl kamsi ukrýt svůj podíl kořisti či lesklý kamínek, co ho okouzlil, stačilo najít nenápadnou skalní puklinu. S dalším pokrokem, který spustil rozvoj zemědělství, přibyly vlastnoručně postavené příbytky, ale i majetek. Bylo náročné pamatovat si místo skrýše či ustavičně hledat nové, větší, bezpečnější, které nikdo neobjeví a nevyloupí.
Kdy a kde kdosi vymyslel, vyrobil a vyzkoušel první zámek, nelze exaktně určit. Archeologické vykopávky totiž dokazují, že v různých částech světa k tomu přišlo přibližně ve stejnou dobu. Podle některých pramenů však mají k prvenství nejbližší Egypťané.
Mechanismus tamních dřevěných zámek se klíčem zamykal zvenčí a fungoval na principu zemské přitažlivosti. Důkazy o variantách tohoto typu zamykání se našly také v Číně, Americe, Izraeli a Persii. Jedno měli společné – používali je jen vyšší vrstvy. Běžní lidé museli spoléhat na nespolehlivé závory.
Gordické uzly
Přestože slepý básník Homér popisuje Penelopu opatrující klíč ze slonoviny a bronzu, první pokusy o ochranu majetku u antických Řeků jsou rozpačité – tento vzdělaný a průkopnický národ své dveře doslova svazoval uzly. A to velmi komplikovanými, takže nejednou i jejich tvůrce náhle stál před podobným rébusem jako Alexandr Veliký, když musel rozuzlit gordický uzel. Slavný dobyvatel k problému přistoupil po svém a razantně ho rozťal, majitel nedobytných dveří také.
Řekové po čase doběhli, co zameškali úmorným vázáním uzlů a zejména jejich rozplétáním. Netrvalo dlouho a dějiny vynálezů obohatil nový exemplář v podobě kovového zámku s kovovým klíčem. K dokonalosti tento výrobek však postrčili Římané, kteří měli své mistry zámečníky.
Mírný problém nastal s nošením klíče, protože v módě byly ležérní tógy bez kapes, nakonec to však vyřešily ozdobným řetízkem. Z klíčů se postupně staly módní šperky a tehdejší stylisté se závodili v tom, kdo vymyslí
Kdysi stačilo zámek odvrtat, abyste se dostali dovnitř. Překonat moderní zámku až tak jednoduché není, násilím nezmůžete nic
důmyslnější a efektivnější zakomponování tohoto doplňku do celkového outfitu.
Nebezpečná živnost
Paralelně s přibýváním nových zámečnických výrobků se zdokonalovaly i zloději. Obecně se za první velkolíheň takových spekulantů považují Pompeje, což potvrzují i archeologické vykopávky a nálezy šperháků. Mnozí z těchto podnikavců byli původně šikovnými zámečníky, kteří však mezitím zjistili, že poctivým řemeslem se neuživí.
Byli však i takoví, co odolali lákadlům a navzdory mnoha příležitostem u nich převládla stavovská hrdost. Tak tomu bylo is Charlesem Courtneyem, zámečníkem zbožňujícím dobrodružné knihy Julese Verneho. Své sny o ponořování se pod hladinu moře mohl zrealizovat i díky tomu, že žil v první polovině 20. století. A tak se Charles v ponorce spouštěl do hlubin, kde pátral po vracích dávno ztroskotaných lodí.
V těch letech ještě ukrývaly relativně dostupné sejfy plné šperků a jiných historických cenností. Stačilo, aby podnikavý Charles zužitkoval svůj zámečnický talent a mohl být korunován za krále nedobytných schránek. Nebylo to jednoduché, mnohé z trezorů ukrývaly důmyslné, nejednou život ohrožující nástrahy, které do nich v minulosti zabudovali tehdejší mistři.
Legendární zámek
Zámečnické výrobky zůstaly i během dalších desetiletí skutečnými uměleckými skvosty, na klíčích se zdobily zejména vrchní části. Dokonalosti dosáhli v jinak temném období středověku, který sice nepřál vědě, tříbření a čekání se však nebránil. Zamykalo se stále více a téměř vše, zlodějů však přibývalo, a tak si zámečníci museli poradit po svém.
Vlamačům komplikovali živnost tím, že na truhlicích a různých jiných schránkách přidělávali falešné klíčové dírky. Kromě toho do zámek instalovaly různé ostré předměty, nože, výbušniny, které se aktivovaly ve chvíli, kdy se klíč nevsunul do správné štěrbiny.
Osvíceným obdobím v dějinách zámečnictví lze označit až 18. století, kdy v Anglii vznikl první patentní zámek. Zdokonalení se dočkal až za několik let, kdy excentrický truhlář a vynálezce Joseph Bramah založil společnost Bramah Locks, která dodnes sídlí na náměstí Picadilly.
K husarským kouskům tohoto podnikavce patřil legendární zámek Challange Lock. Byl výzvou s lákavou finanční odměnou pro toho, kdo se pokusí pokořit jeho nedobytnost. Podařilo se to až za šedesát let od vyhlášení sázky a zámečníkovi Alfredu Hobbovi trvalo celých sedmnáct dní, než se dočkal zasloužené odměny.
Ind Hiren Shah je sběratelem starých zámek, díky čemuž jej často
zvou na přednášky o tom, jaké komplikované systémy používaly
naši předkové k uzamykání svých příbytků
Od elektroniky ke krokodýlům?
V 19. století již existovalo několik továren na výrobu zámků, jednu z nich vlastnil Američan Linus Yale. Právě on poprvé použil ploché klíče a zámky, které procházejí napříč dveřmi a nemontují se z každé strany zvlášť, jak tomu bylo do té doby.
Kromě toho na klíčích přibyly různé kombinované zářezy, což komplikovalo práci zlodějům a zvyšovalo bezpečnost. V menších obměnách tyto zámky používáme dodnes. A přestože k nim přibyly různé důmyslné způsoby zamykání ovládané elektronikou a fungující na principu snímání otisků prstů či duhovky, zdá se, že nejbezpečnější by byl přece jen návrat k minulosti.
Ačkoli inspirované příkladem z Indie. Vždyť i dnešní vynalézaví zloději by se pravděpodobně s respektem vyhýbali domům obehnaným příkopy, ve kterých by na vetřelce číhali lační tygři či hrozivé krokodýli.
Kdo víc ztrácí klíče?
Zapomnětlivost je přirozenou obranou mozku přetíženého informacemi, ze kterých se selektují a vyhazují ty nejméně důležité. Proč však klíče ztrácejí více muži než ženy? Je to pravděpodobně tím, že se soustřeďují spíše na abstraktní celek, což jim usnadňuje orientaci v prostoru. Zato ženy vnímají spíše konkrétní, zdánlivě nesourodé a nepodstatné detaily. Tyto atavismy v nás zůstaly z dob, kdy muži lovili a v neznámém prostředí se museli spoléhat na vlastní navigaci. Zapomnětlivost úzce souvisí s roztržitostí, která je důsledkem jednostranné koncentrace. Tato definice může vyznít vznešeně, její fluidum však bledne, když se pro permanentní ztrátu klíčů několikrát do roka mění zámek.
Pes na klíčích FAB nedělá „baf“
Bylo by zajímavé udělat anketu s otázkou, jak si kdo vysvětluje zkratku na klíčích známé české firmy, která je dnes členem celosvětového koncernu. Mezi odpověďmi by se pravděpodobně našla alespoň jedna, podle které FAB je vlastně zezadu přepsáno „baf“, k čemuž navádí vyobrazení psí hlavy. Ve skutečnosti zkratka na klíčích patří počátečním písmenům příjmení jednoho ze dvou společníků, kteří firmu před téměř sto lety založili.
Historie značky FAB začíná 9. října 1911 v Rychnově nad Kněžnou. V ten den soukromníci Alois Fáborský a František Šeda založili firmu, specializovanou na výrobu a prodej železářského zboží. Jejich klíče a zámky se velmi rychle začaly považovat za nejlepší artikl tohoto druhu dostupného pro široké vrstvy uživatelů. Svědčí o tom fakt, že pojišťovny svým zákazníkům nabízely až desetiprocentní slevu na pojistky proti krádežím majetku zajištěného výrobky značky FAB. Specialitou firmy „Továrny na železný zboží Fáborský – Šeda“ bylo, že dokázali vyrobit sérii zámků, k nimž pasoval jediný klíč.
Tím odlehčily od tíhy kapsy majitelů bytů a příručních sklepních, půdních a jiných prostor. Kromě toho také zefektivnily práci v mnoha profesích – například běžným pracovníkům hotelu stačil jediný klíč a dostali se do všech obhospodařovaných místností. A ředitelé či majitelé takových kolosů zase vlastnili tzv. náměstí. generální klíč, kterým odemykaly nejen všechny zámky dveří, ale také trezory a nábytek.
Co se týče loga značky FAB, jeho autorem je Jan Moravec (1910 – 1983).
Důvod, proč majitelé firmy tuto důležitou součást výrobku svěřili málo známému rychnovskému sochaři, je prozaický – býval oproti vilce rodiny Fáborských. O Janu Moravci se ví málo. Mimo jiné je například autorem kovové plastiky panny na jelenovi, kterou vytvořil pro rychnovskou městskou spořitelnu, kde zdobila vchod. V rámci polistopadové rekonstrukce ji kdosi ukradl, naštěstí se později našla v jisté garáži v Kostelci nad Orlicí.
Jan Moravec žil jistý čas i na Slovensku, konkrétně v Levicích, odkud pocházela jeho manželka. V tomto městě prý také zanechal originální reliéf s motivem psí hlavy. Pohřben je na jednom z místních hřbitovů. Logo psa, pravděpodobně dogy s klíčem FAB v tlamě, je od roku 1952 evidováno jako ochranná známka. Dodnes však není jasné, proč se tak málo ví o Janu Moravci, jehož jméno nenajdete ani v reprezentativním Slovníku českých výtvarných umělců, ani ve Wikipedii.
Zámky lásky
Klíč a zámek se zmiňují také v souvislosti s věrností zamilovaných. Na tomto principu se v posledních letech stávají stále populárnějšími. zámky lásky. Zamilovaní či novomanželé je zavěšují nejčastěji na kovové zábradlí mostu a klíč od zámku házejí do vody.
Tento zvyk se podle některých zdrojů ujal v osmdesátých letech minulého století v maďarském Pécsi. Dnes je zámky lásky obsypán například speciální kovový strom v Moskvě, tyto důkazy lásky však lze nalézt také v Kaliningradu, Bruselu, Kyjevě, v Banské Štiavnici, ve Veroně, v Kolíně nad Rýnem, ve Florencii, ale i na různých místech Číny či Maroka.
Protesty vyvolalo nepochopitelné rozhodnutí pařížské městské samosprávy, která je dala odstranit z legendárního mostu Pont des Arts nad Seinou. Argumentem bylo poškozování veřejného majetku. Zato v Marrákeši se odstraňování zámků z mříží oken mešit děje podchvílí. Důvod však není identický. Marakéšské zámky totiž mají plnit přání, takže jakmile se tak stane, sám prosebník je odemkne a svěsí.
