Materiální prosperita, i když je historicky bezprecedentní, se dnes jeví jako přirozený stav. Prosperita, kterou si dnes všichni užíváme, musí být nejen vytvořena, ale také neustále obnovována.
Podnikatelé musí inspirovat inovacemi. Investoři musí být motivováni k riskování. Nespočet jednotlivců musí mít motivaci šetřit, usilovně pracovat, denně produktivně spolupracovat s lidmi, které neznají, a vyhnout se zbytečnému využívání omezených zdrojů. Za poslední dvě nebo tři století, bylo lidstvo většinou vedeny k tomu, aby vytvářelo obrovskou sdílenou materiální odměnu, kterou většina z nás považuje za samozřejmost. Určité části této odměny se projeví okamžitě. V roce 2020 se už málokdo bude divit relativně nedávným inovacím, jako jsou inteligentní reproduktory, GPS, streamování hudby a náhrada kyčelního kloubu. Ale tyto nové zázraky nejsou skutečným měřítkem naší prosperity. Tím měřítkem je to, co je pro nás všední: tekoucí pitná voda v širokém rozsahu teplot, pevné střechy a podlahy, chlazení, umělé osvětlení, levné oděvy a ložní prádlo vyrobené ze strojově tkané textilie, která snese čištění s výkonnými levnými čisticími prostředky ve výkonných dostupných strojích, rozsáhlá gramotnost, ovládnutí využívání elektromagnetického pole, pojištění odpovědnosti pro řidiče a majitele nemovitostí, dobře zásobené supermarkety, čerstvé jahody v únoru, letecká doprava, automobily, klimatizace, aspirin, antibiotika … Určitě nebudete mít problém tento seznam rozšířit.
Každá z těchto zdánlivě běžných rysů našeho každodenního života vás bude inspirovat ke svolání „fíha“ pokud se zamyslíte nad neuvěřitelným množstvím lidského úsilí a koordinace, aby se tyto téměř zázračné výrobky a služby staly natolik rutinními. Když jsme zvyklí na neustálý přístup k velkému množství takových zázraků, už je nedokážeme považovat za zázraky, jakými ve skutečnosti jsou. Namísto toho se zaměřujeme pouze na nahrazení této naší úžasné reality novou, ještě úžasnější. I když je už pohár naplněn na 99 procent, mnozí z nás jsou nespokojeni, že „distribuce“ této odměny není ideální. Tyto stížnosti by se daly více tolerovat, kdyby ti, z úst nichž zaznívají, zkusili zvážit, nakolik jsou dnešní ekonomické problémy zanedbatelné ve srovnání s obrovským přínosem hospodářského růstu, který způsobuje. Slyšet od někoho, kdo se obává změny klimatu, aby uznal, že můžeme být dnes šťastní, že se můžeme obávat změny klimatu. Politici ani profesoři upozorňující na příjmové či majetkové nerovnosti nehovoří o tom, že každá náhodně vybraná obyčejná osoba bude dnes pravděpodobně mnohem bohatší z mnoha pohledů jako ta nejbohatší jen před stoletím. Ani jeden bojovník v oblasti sociální spravedlnosti nechce připustit, že alespoň některé z dnešních údajných problémů by ve skutečnosti mohly být zázraky vyvolané úspěchy tržní ekonomiky.
Pesimismus není namístě: Růst a prosperita jako samozřejmost
Vezměme si například výrazné snížení geografické mobility Američanů za poslední desetiletí. Tato snížená mobilita se považuje za hlavní důvod, proč zvýšený obchod s Čínou způsobil Američanům tzv. „Čínský šok“. Někteří lidé ho interpretují jako pomaleji přizpůsobení se amerických pracovníků očekávaným zvýšeným dovozem zboží z Číny. Jiní jako zjištění, že intenzivnější obchodování s Čínou způsobilo trvalé snížení americké zaměstnanosti. V tomto kontextu ale nezáleží na tom, která interpretace je správná.
Zatímco omezená geografická mobilita Američanů může odrážet skutečné problémy – například náklady na bydlení v prosperujících městech jsou uměle vysoké v důsledku omezení využívání půdy – může to také, alespoň částečně, odrážet zvýšenou prosperitu.
Většina lidí upřednostňuje bydlení na některých místech, ale uspokojit takové „preference polohy“ je nákladné. A tak, jak jsme se stali bohatšími, je pravděpodobnější, že dokážeme uspokojit naše preference pro hezčí automobily a větší domácnosti a oblíbené lokality. Dělník před 50-ti lety mohl mít silné spojení se svým místním prostředím, ale když přišel o práci, nemohl si dovolit tam dál žít. Jeho nejlepší ekonomickou možností bylo odstěhovat se. Předpokládejme však, že dnes by tam dělník zůstal i přesto, že je nezaměstnaný. Co by z toho mělo vyplývat? Závěr, ke kterému mnozí odborníci dospěli, je takový, že dnešní nezaměstnaný pracovník je mnohem méně podobný tomu z minulosti, protože místo toho, aby si hledal nové zaměstnání jinde, řekne si, že nemá smysl se za prací stěhovat. Z beznaděje zůstane dnešní nezaměstnaný jednoduše tam, kde přišel o práci. Avšak vzhledem k tomu, že nedošlo k dlouhodobému nárůstu míry nezaměstnanosti, je tento pesimistický závěr pravděpodobně mylný.
